Sedím na dřevěné rozhledně v malebném městečku Vrbovec a dívám se na Moravu, hlavní vinařskou oblast České republiky. Pode mnou leží úhledně uspořádané řádky vinné révy a shluky sklepů s červenými střechami – nápadně však chybí hroznová koza, uctívaná bohyně symbolizující vrboveckou úrodu vína.

“Kozel není vidět,” informuje mě Radka Pavlíková, jako by se jednalo o skutečného tvora. “Na zimu se ukrývá uvnitř, zatímco koza samice zůstává venku”.

Po absolvování pětikilometrové (3,1 míle) turistické stezky kolem města se v doprovodu Pavlíkové usadíme u podlouhlého stolu v areálu vinného sklepa Písařův sklep, ke kterému se připojí Veronika Písařová a zkušeně mi nalije sklenku ryzlinku.

Obě osoby jsou součástí Spolku Hroznové kozy, skupiny založené v roce 2004, která organizuje aktivity a exkurze se záměrem zachovat vitalitu pověsti. Přítomnost koz v evropském folklóru sahá až do období neolitu (přibližně 5500 let př. n. l.). Ve venkovských komunitách panovala víra, že tato zvířata představují božstva úrody, a byla rituálně obětována, aby přivolala omlazení ducha na následující jaro.

V minulosti byla Morava osídlena převážně germánským obyvatelstvem. Po druhé světové válce však bylo v roce 1945 německy mluvící obyvatelstvo z Československa vyhnáno. Vrbovec v důsledku toho zaznamenal značný úbytek obyvatelstva a zároveň zanikly jeho lidové tradice. To vedlo k tomu, že se do uvolněných sídel stěhovali lidé z různých oblastí Československa.

Po potlačení tradic československé úřady dále likvidovaly průmysl. V poválečné komunistické éře bylo každé domácnosti přiděleno pouhých 0,1 hektaru půdy pro zemědělské účely. Vinice vlastnil stát, který upřednostňoval kvantitu před kvalitou.

“Všichni měli být ožebračeni, kromě komunistů,” vysvětluje Marek Špalek, spoluzakladatel Vinařství Špalek, které se nachází nedaleko Znojma v sousedním Vrbovci.

Po svržení komunistického režimu během sametové revoluce v roce 1989 pěstitelé zrekultivovali půdu s cílem oživit české víno, o které byl ve 14., 15. a 16. století mezi evropskými šlechtickými rody značný zájem, a obnovit jeho význam na světové scéně.

Když procházím rozkošnou a lehce opojnou degustací deseti vín ve Vinařství Špalek, jsem uchvácen množstvím nabízených možností. Uvědomuji si však, že jsem teprve začal objevovat: Vinařství Špalek a Vrbovec jsou nedílnou součástí Znojemské vinařské podoblasti, která tvoří jednu ze čtyř samostatných podoblastí na Moravě.

Podobně jako v širší Znojemské oblasti se zde při degustaci představují především bílé odrůdy révy vinné s chladným klimatem. Nechybí však ani dubově stařené pinot noir a šťavnatý fortifikovaný zweigelt, který Špalek hravě označuje jako “napodobeninu portského”.

Pouhých 10 % českého vína se dostane na zahraniční trhy, většina z nich směřuje na Slovensko. Ve snaze posílit přítomnost českého vína na světové scéně zavedlo odvětví v roce 2009 certifikaci VOC. Tato certifikace označuje vína vyrobená ze schválených odrůd révy vinné pocházejících z konkrétních oblastí, což odráží systémy AOC ve Francii a DOC v Itálii.

V letošním roce Špalek přihlašuje svá vína do soutěže Decanter World Wine Awards, přičemž využívá 50procentní dotaci na přihlašovací poplatky poskytovanou vládním Vinařským fondem, určeným na podporu českého vína a vinařské turistiky. Bohužel v době, kdy české víno začíná zanechávat svůj otisk na světové scéně, se nešťastné načasování shoduje s klimatickým rozvratem, který ohrožuje právě ty atributy, které ho činí osobitým.

Mezi výraznými nabídkami Vinařství Špalek vyniká svůdně sladké ledové víno, které je charakteristickým znakem jejich kolekce. Toto konkrétní víno vyžaduje, aby byly hrozny sklízeny při zmrzlých teplotách dosahujících -8 stupňů Celsia (18 stupňů Fahrenheita) nebo nižších. Před rokem 2023 se však Špalek od roku 2020 s mrazem nesetkal, přestože se jeho bratr (a spolumajitel) v zimních měsících denně ve čtyři hodiny ráno pilně vydával ven, aby situaci monitoroval.

“Museli jsme se přizpůsobit,” říká Dominika Holešínská, marketingová manažerka Vinařství Sonberk, které se nachází v Mikolovské, východní podoblasti Znojemské. “Révu stříháme, řadíme ji blíže k sobě a do prostor zavádíme bylinky; tento přístup pomáhá půdě udržet vláhu. Výnos hroznů se sice může snížit, ale prioritou je pro nás kvalita před kvantitou.”

Ve srovnání s 12 hektary Špalku je Sonberk velkolepý: rozkládá se na 45 hektarech pečlivě udržovaných vinic, které čerpají obživu z klidné modré hladiny Věstonické přehrady, na kterou je z vinice malebný pohled. V moderním návštěvnickém centru na Sonberku zdobí poličku řada ocenění, mezi nimiž nechybí ani první platinové ocenění Decanteru, které Česká republika udělila VOC Pálava 2015. I přes tato ocenění však Holešínská upozorňuje, že Češi často nedokážou plně přijmout své vlastní víno: Sonberk dokonce vyrábí odrůdu merlot, aby uspokojil preference spotřebitelů, kteří stále považují zahraniční hrozny za lepší.

Zámek Valtice, který se nachází jižněji, se stává nečekaným středobodem moravské vinařské scény. Pod zdobnou barokní fasádou zámku se nachází bývalý sklep na uskladnění potravin, který prošel metamorfózou v Salon vín ČR. Toto místo slouží jako stálá expozice, kde se představuje 100 nejlepších vín v zemi, která každoročně pečlivě vybírá komise složená z vinařů, sommeliérů a redaktorů časopisů. Soutěž, která byla zahájena v roce 2000, funguje jako měřítko pro “nové výrobce, kteří sem přijíždějí hodnotit měřítko”, jak říká Vojtěch Matouček, náš průvodce.

V současné době se Salon vín pyšní pouhými 17 červenými víny. Matouček však předpokládá, že se toto číslo pravděpodobně rozšíří s rostoucími teplotami a proměnou moravského klimatu, které se budou odrážet od podmínek ve Španělsku nebo Itálii. Podle tohoto scénáře by se čeští milovníci vína nakonec mohli dostat k vytouženým merlotům – i když možná zůstanou bez povšimnutí, jaké poklady už mají.